V Táboře hraje celá škola. 800 studentů!
Každý to známe… vytrhané čtverečkované listy ze sešitu fyziky, mřížka vyrytá do lavice, ilegální turnaje při opravdu otravné dvojhodinovce chemie… Málokteří učitelé jsou nadšení, když si studenti krátí nudné chvíle hraním piškvorek. Jak to ale vypadá, když piškvorky začnou hrát na škole skoro všichni žáci, a to za souhlasu učitelů? Na Střední průmyslové škole v Táboře to vědí.
V tomto týdnu na mnoha školách začínají zuřit líté boje mezi zarytými křížkaři a kolečkáři v rámci školních kol. Obvykle se sejde skupina nadšenců a po školním kole se postaví týmy pro další turnaje. V Táboře se však v minulých ročnících účastnili téměř všichni studenti, což bylo přibližně 800 lidí. Jak se škola v pIšQworkách angažuje a jak turnaj probíhal nám vysvětlil Martin Klíma, který na SPŠ vyučuje.
Účastní se devadesát procent žáků
„Naše škola tuto soutěž jednoznačně podporuje, protože rozvíjí intelekt studentů a logické myšlení. Organizačně také vycházíme co nejvíc vstříc, protože v našich prostorách probíhala školení pro nové organizátory, pořádají se u nás již třetím rokem oblastní turnaje i krajská kola. Když jsme se o pIšQworkách dozvěděli poprvé, tak organizaci dostali za úkol dva naši velmi schopní a šikovní kolegové, Markéta Štěpková a Jiří Dvořák. Nikdo jim neříkal jak to mají udělat, sami přišli s nápadem, že se zúčastní všichni studenti, nebo téměř všichni – asi devadesát procent žáků.“
Takový turnaj je organizačně velice náročný, ale v Táboře si s tím skvěle poradili
„Samozřejmě, že jsme chtěli, aby do soutěže šli ti nejlepší, takže ze školního kola jsme chtěli vybrat ty nejlepší mozkovny, to byla naše základní motivace. Nejdříve se hrál křížově turnaj ve všech třídách, z toho vznikly týmy. Ty se pak dál utkávaly v turnajích mezi třídami a nakonec zůstaly 3 nejlepší týmy, které se účastnily oblastních a krajských kol. Organizace potom byla náročná hlavně pro učitele, kteří vedli průběžné žebříčky, ale všechno jsme zvládli díky skvělé spolupráci všech kolegů a týmů. Souboje v piškvorkách neprobíhaly na konkrétních místech v konkrétních časech, pokaždé se jen vyvěsil rozpis, kde bylo rozdělení, kdo má hrát s kým, studenti se pak museli ve škole najít a sami domluvit, kde a kdy si zahrají a potom chodili oznamovat jak turnaj dopadl.“ Pokračuje vyprávění pan Martin Klíma.
A jak to brali samotní studenti? „Jednoznačně pozitivně, o čemž také vypovídá hojná účast. Brali to hodně jako výzvu k poměření svých sil,“ zakončuje vyprávění Martin Klíma.